Brána ke sbírkám
České středohoří Emila Filly
Počet položek v kolekci: 34
12.12.2023
Galerie Benedikta Rejta v Lounech, p. o.
"Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň, tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří" Takto nadšeně mluvil malíř Emil Filla o kraji, který tolik miloval, a kde trávil většinu času koncem svého života. Ačkoliv byl rodák z moravské Hané a v mládí o prázdninách pěšky putoval po různých místech Moravy a Slovenska, od 30. let minulého století, kdy poprvé navštívil svého přítele dr. Vlastimila Jurenu v Lounech a v Třebenicích, přirostlo mu k srdci České středohoří jako místo, kam se neustále vracel. Proto přivítal, že mu (pravděpodobně na přímluvu básníka Vítězslava Nezvala) bylo od roku 1947 propůjčeno k užívání jižní křídlo zámku v Peruci, odkud mohl jezdit malovat přímo do plenéru. Podle svědků trávil Filla v krajině mnoho hodin denně, často odjížděl ráno a vracel se až k večeru. Skoro až s dětskou hravostí objevoval nové a nové pohledy. Mezi jeho milovaná místa patřila například hora Oblík, Slavětín, Vršovské údolí a zřícenina hradu Hazmburk. Krajinu, kterou maloval kombinovanou technikou akvarelu a barevné tuše, často také „přetvářel“ podle svého nastavení. V jednom z dopisů příteli Filla píše: "Mám už jinou tonalitu, v níž se dá lépe vyjádřit dálka - je to víc hnědé a nazrzlé - žádná zeleň a žádná modř... Nějak to víc sedí i těm kopcům i mé duši." Fillovou velkou inspirací byla i čínská krajinomalba, podobně jako filozofie taoismu, s níž se setkal během druhé světové války. Uvědomoval si její meditativní rozměr a ve své studii píše: "Krajina v umění je pro Číňana nikoliv jen výtvarným dílem, ale zároveň kultem, obřadem touhy ztrácet se ve věčnosti své prázdnoty." Tato prázdnota je podle Filly ale plná života, tak jako jsou čínské krajiny plné zvratů a nečekaného napětí. Kromě napětí uvnitř krajiny, akcentuje Filla i přítomný rozměr nekonečna, a to jednak tím, že se v jeho díle vytrácí jednobodová perspektiva, jednak i tím, že se jeho obrazy krajin postupně rozšiřují. Tak jako se čínští mistři nořili do krajiny, kterou znali po paměti dříve, než začali malovat, nořil se i Filla do malby Českého středohoří, do malby krajiny, kterou tak miloval, že ztrácel pojem o čase a stával se její součástí.